Paruretici se pokouší přízpůsobit sebe a svůj život problému s močením, jak to jen jde. V případě, že se mají vzdálit od svého domova, omezují příjem tekutin. Odmítají jakékoliv delší společenské události, cestování, sportovní aktivity a podobně.
Většina takto postižených lidí vykonává řadu "rituálů". Mají zmapované okolí, kde se pohybují a vědí, kde najdou pro ně "bezpečnou" toaletu. Také používají řadu výmluv, aby svůj problém jakkoliv skryli.
Při samotné snaze o močení se snaží vytvořit co největší hluk (spláchnutí toalety, puštění vody z kohoutku) aby úspěšně zakryli své močení (nebo nemožnost se vymočit).
I přes všechny snahy je pro paruretiky nejpříjemněji na vlastní toaletě doma a snaží se vyvarovat veřejným toaletám za každou cenu.
Paruretici nejčastěji uvádějí několik faktorů, které u nich vyvolávají typický projev parurézy, tedy neschopnost spustit proud moči.
- Výskyt další osoby na toaletách, nebo alespoň představa, že by tam někdo mohl být nebo přijít. Přítomnost cizích lidí někdy vede k větším zábranám než přítomnost přátel nebo příbuzných, ale může tomu být i naopak.
- Důležitou roli hraje také blízkost. Dodržení jisté intimní sféry je přirozené pro každého, u paruretiků je však tato vzdálenost často nepřiměřeně velká.
- Časový stres je významným faktorem, který se uplatní především při cestování (zastávky na močení) a vždy, když někdo čeká, až se vymočíte (přátelé ve společnosti, fronta na toaletu).
- Hluk na toaletách, nebo naopak příliš velké ticho. V některých případech může hluk paruretikům spíše pomoci.
- Poloha toalet. Nejčastější stížnost ohledně fyzických stimulů na veřejných toaletách je absence dostatečné dělící stěny na pisoárech a dveří v kabinkách. Mnoho paruretiků podotýká, že nemohou močit (nebo se vyprázdnit) v kabinkách v případě, že zde chybějí dveře nebo dokonce pokud se nemohou zamčít.
Tímto bych chtěl požádat a poprosit všechny studenty středních škol (muže i ženy…