Mluvte o paruréze

Doporučujeme o paruréze říct lidem, kterým důvěřujete a dobře znáte. Lidem kteří umí udržet tajemství a mají alespoň nějakou empatii. Vzpoměňte si například na ty, kteří se vám také s nějakým svým problémem svěřili. K této skupině může patřit rodina, přítel/kyně, dobří kamarádi. Možná je někdy lepší upřednostnit ženu před mužem, jelikož ženy mívají pro tyto věci lepší pochopení.

Jaké má výhody, že o vašem problému bude někdo vědět? Z čiště terapeutického hlediska dostanete zpětnou vazbu a zjistíte, že vaše obavy jsou z velké části vykonstruované a neodpovídají realitě. Dlouhou dobu totiž v sobě nosíte něco, na co neznáte objektivní názor ostatních. Váš mozek udělal z malého problému obrovského strašáka.

Dále pak dotyčný lépe pochopí vaše chování. Nebudete muset vymýšlet stálé výmluvy. 

A v neposlední řadě získáte partnera, se kterým můžete chodit trénovat.

Je jasné, že není jednoduché o paruréze někomu jen tak říct. Není to jako mluvit o tom, co jste měli k obědu. Je to vaše soukromí, vaše slabina. Ale každý kdo svůj strach překonal a o problému dokázal s někým hovořit, se mi následně svěřil, že to stálo za to.

Pokud chcete někomu říct o vašich problémech, snažte se situaci vysvětlit tak, aby to druhá osoba pochopila. Řada lidí totiž vůbec netuší, že takový problém existuje. Vyhněte se podrobnostem a nechoďte příliš do hloubky. Místo toho například jenom naznačujte a postupně vysvětlujte.

Rozhovor se dá vést třeba takto:

„Chtěl bych se ti s něčím svěřit. Víš co je to fóbie, žejo?" Samozřejmě že každý tuší o co jde. Snažíte se ho do problému uvést. „Znáš takové ty věci jak se někdo bojí pavouků, létání, výšky a podobně, že?" Odpoví něco ve smyslu: „Jo, jasně že znám."

„Fajn, mám fobii, která opravdu znepříjemňuje můj život a já jsem příliš rozpačitý, abych to někomu mohl říct." Dobře, teď vědí že se to týká vás a uvědomují si, že to bude něco neobyčejného.

„Je to sociální fobie, což znamená že nemůžu dělat něco, když jsou kolem lidé... Například když někdo ztrácí schopnost mluvit na veřejnosti, pokud je sledován ostatními." Teď už stačí jenom krůček.

„Tak tedy v mém případě, když jsou kolem mě lidi, ztrácím schopnost vymočit se. Chce se mi, ale tělo mě neposlouchá. Je to strašný a způsobuje mi to v životě velké trable." Teď se buď zatváří nechápavě a nebo už o problému slyšel, což se také stává.

Pokračujte: „Zjistil jsem, že je to celkem rozšířený problém a má to překvapující počet mužů a žen, ale nikdo o tom nemluví. Tento problém je odborníky uznáván jako jedna ze sociálních fóbií."

Pokud se vás zeptají, jak vám mohou popřípadě pomoci, řeknete že právě tím, že jste se jim svěřili. Že vás pochopili. Nyní už rozumí například proč upřednostníte určitou hospodu před jinou, že se vám nechce chodit do rušných prostorů, že potřebujete tolik času na toaletě a proč tam potřebujete být sami.

Můžete podle situace pokračovat dále, zeptat se co si o tom myslí, jestli někoho kdo trpí tímto problémem neznají. Pokud ucítíte že se o problém zajímají a soucítí s vámi, můžete je poprosit o pomoc co se týče tréninku.

Berte uvedený rozhovor jako vzorový příklad, každý jistě podle situace a osoby které se o paruréze svěřuje, použije svoji upravenou verzi.

Nezapomeňte, nemusíte o problému říct každému, stačí lidem ke kterým máte určitý vztah (rodina, přítel/kyně, dobří kamarádi). Buďte otevření ale vybírejte! Uleví se vám, uvidíte.