Křehká miska vah - paruretik a zdravý člověk

Jelikož se mi po dvou týdnech tréninku u pisoárů a práci s myšlenkami podařilo močit u mušle společně s ostatními, rozhodl jsem se zamyslet se nad tím, jaký je vlastně rozdíl mezi paruretikem a normálním nepostiženým člověkem.

Protože se mi stále nepodařilo vyléčit zánět, který se z velké části podílí na spuštění a samotném močení (tedy i mezi lidmi), není to stále ono, ale znaky parurézy se snížily na minimum. Nyní k samotnému porovnání.

Zde je popsáno rozdílné myšlení dvou osob:

Paruretik a jeho myšlenky:
Jsem stále při močení sledován ostatními, kteří hodnotí nebo mohou hodnotit moje močení, při případném neúspěchu se stanu terčem posměchu ostatních, nepříjemné pozornosti, otázek, ztrapnění. Tudíž na mém úspěšném močení velmi záleží, věnuji mu velkou pozornost a spoustu sil. Je to pro mě „velmi důležitá“ činnost, mnohem důležitější než ostatní. Výsledek: Tak ten asi zná každý z vás, přijdete k mušli a najednou blok, přemýšlíte co si asi myslí ostatní, jste najednou ve stresu, máte pocit že vás všichni sledují a že se vyskytne jizlivá poznámka, pokud vše nebude tak, jak si představujete vy a podle vás i ostatní.

Normálně myslící jedinec:
Přijde k mušli s ostatními a normálně se vymočí. „Jak je to možné, jak to vůbec může dokázat?“ řekne si paruretik. Toto je správná otázka. Co myslíte, zvládl by to, i kdyby myslel jako my paruretici? Moje odpověď je - rozhodně ne! Myšlení, ač si to třeba neuvědomujete, tu hraje velkou roli. Nechci vás nabádat, abyste zkoušeli z lidí u mušle dělat paruretiky, ale myslím, že by to nebylo zas tak těžké. V podstatě by na méně sebevědomého člověka stačilo zírat při dané činnosti a po neúplně dokonalém močení byste si neodpustili zesměšnění. Haha a je nás o jednoho více :)… Ale nyní k jeho myšlení. Jak už jsem tu psal v nějakém článku, zdravý jedinec močení nevěnuje žádnou větší pozornost, dejme tomu, že je to pro něho něco podobného jako jíst/pít ve společnosti. Na močení mu nezáleží, nepřemýšlí nad žádným zesměšnění, nemá pocit že ho druzí sledují. A to je důvod, proč se dokáže naprosto bez problémů uvolnit a se spuštěním nemá větší problém. Kdyby očekával nějaké zesměšnění nebo hodnocení po jeho „akci“, nezvládl by to – byl by to paruretik.

Podívejme se na další rozdíl mezi paruretikem a zdravým člověkem. Týká se to naší části mozku, která se velmi špatně ovlivňuje a drží pod kontrolou - je to naše podvědomí. Při močení hraje ohromný význam, ovlivňuje předchozí myšlení(ve prospěch paruretika a nebo naopak), je to tzv. naprogramování našeho mozku. Správné přeprogramování nás stojí velké úsilí a vždy se to nemusí zcela podařit. Proto jsou potřebné expozice – trénink v situacích, ve kterých máme problémy/strach. Úspěch se nám vrací ve formě větší sebedůvěry a posiluje se tzv. program, který nám pomáhá zbavit se parurézy. Neúspěch dohromady se špatným myšlením udělá pravý opak. Ale úplně nejhorší je, se situacím vyhýbat. Věřte mi, lidská fantazie nezná mezí a dokáže si vykonstruovat takové situace, které jsou zcela nemožné(pokud se těchto situací bojíme). Tím se prohlubuje naše fobie a dostává se hlouběji do podvědomí. Pro udržení přijatelného stavu, doporučuji trénovat u mušlí i když se nám u nich močit zrovna nepodaří.

A na závěr bych tu měl jednu radu. Pokud vás podvědomí položí na lopatky, začněte se věnovat své oblíbené činnosti. Nepřemýšlejte proč, netopte se zbytečně ve svých myšlenkách, stejně jsou nesmyslné. Uvidíte, že časem se to dostane zpět na přijatelnou úroveň a budete moci dále pokračovat ve svém úspěšném boji s parurézou.

Po postupném přehodnocení mých obav, dvoutýdenního tréninku u pisoáru se mi to nakonec podařilo. Zde je vidět, že cesta ke zlepšení existuje. Pro popření některých obav a myšlenek, jsem se rozhodl, že se budu snažit udělat nějaké „testy v terénu“ – např. všímavost a reakce ostatních. V brzké době založím novou sekci a budu vás informovat více.