cc: Vadí mi to, ale už sem se stím smířil a pokouším se chodit do kabinek.Nejhorší je když du skámošema např:do hospody tak se mě ptaj proč chodim do kabinky a stidim se. Ve škole sem to dělal tak když na záchodech někdo byl tak sem šel o patro níž a tam sem to skusil. Ale stejně moc vás prosím poraďte
Tom: Zdravim, je mi 15 ale nevím jestli mám parurézu. Myslím si že mám na to příznaky. Na veřejných WC mi dělá veliký problém vymočit se,
Sinuhet: Zdravím po delší době..teď zkouším takovou techniku pozorovat myšlenky před močením a při něm..snažit se co nejintenzivněji pozorovat, a být neutrální k nim. Trochu pomáhá záleží na tréninku, ale třeba ve vlaku jsem pozoroval zlepšení na víc si zatím netroufám. Zkuste
Di: Zdravim, trpin taky timle problémem. Vaše stránky sem objevila nedávno a mám radost, že něco takovýho existuje
. Je mi 16 a jsem holka, všimla sem si, že s parurézou maj problém především kluci což sem netušila. Často mě to omezuje, ale snažim se s tim nějak vypořádat. Většinou vydržim dlouhou dobu bez toho aniž bych se vymočila. Ségra mi vždycky vyhrožuje, že mě budou muset vycévkovat, ale ešte se tak nestalo. Taky říká, že kdybych potřebovala hodně močit tak se vymočim. Když mám někam jít prvni co mě napadne je kde se tam vymočim. Většinou to prostě vydržim bo zkoušim jít několikrát na záchod. Rodina o mém problému ví a snaží se mi pomáhat. Můj problém je hodně ovlivněn moji náladou, ale snažim se s tim něco dělat, snad doufám, že v budoucnu se mi podaří to zlepšit.Děkuju, že sem sem mohla o svém problému napsat a všem držim palce, aby se jim dařilo dobře a bojovali s tímto problémem...
Marek: 2 Jim: clovece delas z toho hrozny problem, prece to neni nejaka uchylka, s tim te nikdo neodsoudi. Jinak jit s holkou do kina prece neni problem, tak uzpusobis piti tak ab si nemusel na wc a nebo to proste vydrzis...kdyz clovek min pije da se vydrzet nekolik hodin, jen se tim clovek nesmi stresovat...
Jim: Zdravim všechny, tak dneska jsem konečně zjistil, jak se ta nemoc, co jí už od základní školy trpím, jmenuje.Dnes je to prvně, co se stím někomu svěřuji, nikdy sem to nikomu neřekl, ani svojí rodině.Paruréza je hrozná nemoc, někdy si připadam jako vězeń ve vlastnim(našem) domě. Nechodim kalit na zábavy, protože už vim jak by to dopadlo, pár pokusů zakalit sice bylo,ale vždy skončily nezdarem.V pubertě se nemoc ještě více zhoršila, tak že sem se absolutně nezapojil do kolektivu, všichni ve třídě považovali moje chování za podivné, někdo mě považoval za blázna, někdo i za homosexuála(což vážně nejsem). Prostě peklo. Přítelkyni jsem taky ještě neměl(letos mi bylo 24), ale jak bych s ní mohl chodit do kina, na kalby apod., když bych se nevymočil na těch šílených veřejných záchodech. tahle nemoc mě naprosto vyřadila ze společenského života, veškeré školní zájezdy, výlety a poznávací cesty do zahraničí pro mě byla muka. Často jsem musel lhát a vymýšlet si, někdy jsem v očích ostatních choval asi dost zvláštně, ale nebylo jiného východiska. Pracuji jako dřevorubec, z VŠ jsem odešel na vlastní žádost, důvod si jistě domyslíte. To, že jsem ukončil studium, bylo jedním z mnoha ústupků této fobii. Bohužel po každém ústupku následuje většinou jen další zhoršení.Z toho plyne, že ústupek není řešením. Práce v lese mi sice dala naprostou svobodu ve vykonávání potřeby, ale vždy jen do chvíle, než je třeba zajít k někomu na navštěvu nebo něco vyřídit na úřadech. Někdy mám pocit, že sem otrokem. Teď jsem se sice podělil o svoje dlouholeté trápení, ale jen jako anonym. Veřejně to říct před rodinou se stydím a bojím. Nevím jak budou reagovat. Jestli se ovšem budu chtít vyléčit, jednou první krok budu muset učinit a přiznat se ke svojí nemoci rodině, známým a nejspíš i psychologovi.
Bára: Nikomu se o tomto problému neodvažuji říct, z jednoho protého důvodu. Hned by to věděli všichni. Jsem hodně citlivá, proto bych se styděla ještě víc. Nejhorší je to zklamání, když se to nepovede, mám už pocit, že se toho nikdy nezbavím. Ai před rokem jsem měla jiný stresový problém, kekterém jem přistoupila houževnatě a nakonec se mi ho podařilo odbourat. Proto si vždycky říkám, že i tenhle problém přece někdy musí zmizet. Nevím, ale jak ho vyřešit. Řekla bych, že už jsem v docela pokročilém stádiu. Jednoduše mi vadí ticho, když jsou v přítomnoti druhé osoby a slyší moje močení. Když jsem sama je to v pohodě. Někdy se mi podaří prerušovan vymočit, když se zrovna v okolních kabinkách splachuje. Nejhorší je to, když v kabince vedle mě je jeden člověk a je tejně ticho jako já, potom jen pláchnu a vypadnu...
Huntik: Přesně tak, jakmile si clověk osvojí teorii, je třeba jít po hlavě do praxe. To že budete stále hledat nové a nové informace vám trénink nenahradí. Ale pokud se na druhou stranu vrhnete hned do tréninku, když nemáte vše srovnané - například si o tomto problému nepopovídate se svým kamarádem (a myslím tím teď osobně a ne na nějakém fóru), můžete si přivodit svým zveličováním obav i zhoršení. Já se s pisoárem kamarádím jak kdy. Někdy se mi vcelku daří, ale stále mě docela ovlivňuje moje urologické onemocnění. Jestli zná někdo zkušeného a dobrého urologa, tak šup sem sním
pjotrmen: No a ještě něco, teorie je hezká věc, ale praxe je někdy o něco složitější, zajímalo by mne tedy, jak jsi na tom v současné době ty, samozřejmě je jen na tobě, jestli mi odpovíš
pjotrmen: Jo a abych dodal, neřekl jsem ji to na tvůj popud, spíš je to náhoda, že to tak časově vyšlo na den, kdy jsi to tu napsal, jednou jsem byl totiž malinko pod parou a něco tak nastínil a ona se mě na to včera zeptala, co jsem tím tenkrát myslel, no a i když jsem se zdráhal, nakonec jsem jí to řekl a vzala to fakt v pohodě, vzpomenula svýho kamaráda, který prý taky moc nekamarádí s panem pisoárem
, mám o moc lepší pocit, když už to ví
pjotrmen: Ahoj huntiku, tak jsem to včera řekl přítelkyni a vzala to v poho, dokonce mi řekla, že i ona má občas tenhle problém a sama navrhla, že mi pomůže s tréninkem, tak jsem zvědav, dnes ráno stála u wc za přivřenými dveřmi a šlo to poměrně pěkně, tak jsem zvědav. měj se hezky, ahoj
Huntik: Ahoj, určitě bych to na tvém místě řekl přítelkyni. Hodně se ti uleví a uvidíš že před ní nebudeš mít v podstatě problém. Reakce přítelkyně nebude určitě nějaká špatná, myslím, že ti bude chtít pomoci. Určitě to nijak nesouvisí s tvým mužstvím a neboj, nebudeš pro ni nějaký slaboch, ale spíš někdo, kdo "sebral" odvahu a nebojí se o svých problémech mluvit. Myslím, že tím se váš vztah spíše více utuží. Doporučuji to všem, uvidíš jak ti to pomůže. Jinak mému kamarádovi stačilo, že jsem mu o problému řekl. Dověděl se kolik to má lidí, řekl jsem mu jak má trénovat a nakonec se mu to povedlo a nemá teď problém. Je to o tom, překonávat postupně strach, celkově pracovat i na své sebevědomí(čili budovat tzv. inner game), trénovat u pisoárů. Držím palce
pjotrmen: Takže ahoj přátelé paruretici, tímto problémem trpím už asi od 5.- 6. třídy, před nějakou dobou jsem se dočetl, že se označuje za Prášilův syndrom, no ale až dnes jsem se dobral odborného označení. Tedy na začátku byla obava z kamarádova obtěžování, kdy byla pro něj super zábava k někomu močícímu u pisoáru přijít, zatřepat s ním a zvolat při tom, "Víš jak se chčije ve vlaku?". No a tehdy se to asi tak nějak spustilo, kdy jsem se obavál jeho zákeřného útoku zezadu:-). Dále se to rozvinulo v to, že když jsem byl někde na wc, tak to moc nešlo a dnes prostě nepřipadá v úvahu abych si stoupnul k pisoáru vedle někoho a normálně se vymočil a to i po několika pivech! Prostě musím jít do kabinky a tam to většinou jakžtakž jde. Rovněž mám problém i někdy doma, když je v blízkosti wc někdo jiný, ale to je poslední dobou lepší. S mou přítelkyní jsem asi 5 měsíců, ale o mém problému neví,nějak nevím co by na to řekla, ale jsme zvyklí chodit na wc zvlášť,např. já se v noci nezvedám na wc hned po tom, co tam jde ona a naopak, také velmi nerad spím u ní v bytě, kde je přes ten skvělý umakart slyšet totálně všechno a to mě právě stresuje, to že někdo slyší, jak (ne)močím, byť je to moje milovaná přítelkyně. Ale zrovna včera jsem pozoroval pokrok, šel jsem na wc, když byla ona vedle v koupelně a šlo to bez problému, ona vyšla z koupelny a mluvila na mě, a pohoda, šlo to dál bez problému. Tak třeba je to na dobré cestě. Ale přesto bych měl dotaz na Huntika, co za tu metodu použil u toho kamaráda, který teď bez problému močí u pisoáru s ostatními, protože já to zatím vidím jako nemožnou věc, díky, že sem se mohl trochu vypovídat, zde , kde to jde a setkám se doufám s pochopením.Co vím, tak v okolí nejsem úplně sám, kdo tímhle trpí, jednak je to můj bratr a také kamarád, s kterým mám dnes v plánu jít na pivko a pokecat na tohle téma. Petr, 22 let.
Honza: Abych se ve škole vyčůral,musim jít o hodině,kdy je na záchodech co možná nejménš lidí,musím jít do kabinky,stáhnout záchod(zvuk vody mi velmi pomáhá) a pokud je to možné,zamknout se....je to velmi nepříjemná nemoc,ale žít se s tím dá...
sakra: To se mam sverit celemu autobusu ze se nemuzu vychcat?
Huntik: Svěř se lidem, se kterými pojedeš, to je teď asi nejlepší, co ti mohu doporučit ...
Jajda: Píši ještě jednou. Moje paruréza je v podstatě téměř vrozená, pravděpodobně souvisí s mou psychickou poruchou. Ve společnosti příliš nekomunikuji a jsem vice, nežli je zdrávo nervózní. V době dospívání jsem to částečně řešil alkoholem, nebylo to stoprocentní, alespoň do doby naprosté opilosti, to bych se vymočil kamkoli a kdekoli. Můj problém se tudíž nedá řešit nějakým zkoušením, které akorát prohlubují tento blok. Jedině Chocholoušek pomůže, přátelé…
Jajda: Naprosto s vámi souhlasím, já to taky vnímám jako překážku v mém životě, která mě hodně moc omezuje v osobním i pracovním životě.
dalino: Tiež mám zrejme už len strach z toho že sa práve nevymočím a ono to tak v skutočnosti aj je, niežeby som sa hanbil pred ostatnými, alebo čokoľvek iné, to mi neprekáža, proste že ma zase sekne, sinuhet ja už radšej nechodím na žiadnu dovolenku pretože po všetkých kŕčoch bolestiach z plného mechúra a 10 minút močenia slzy v očiach už nikdy viac, radšej doma na riti. A keby len dololenky som obmedzil snáď všetko i stretávkami s kamošmi atd...
Wingmann: Moji parurézu posiluje hluk, jiné osoby, časový stres, neznámé prostředí ... zkrátka je to peklo.
Huntik: Máš pravdu, gratuluju ... opravdu je to zveličování některých věcí, vnímání...přeji hodně štěstí
Sinuhet: Tak už vím co to je co blokuje a co mi vadí. Konečně jsem k tomu došel!!
. Při močení se automaticky vytváří takové chytré napětí. Chytré proto že samo si určuje intenzitu podle podmínek - okolní lidi, prostředí, časový stres, jací lidi, co dělají...to všechno má vliv na to jak mozek vyhodnotí situaci a vytvoří napětí - blokádu močení. Zdrojem napětí je POZORNOST OSTATNÍCH...ale pozornost smyšlená mnou. Je to domělá pozornost jakou věnují mně a mému močení..je to vlastně největší pozornost jakou můžou teoreticky vůči mě mít ale já to beru že taková skutečně je - i když NENÍ. Další postup je asi takový vyhnat z hlavy tuhle paranoiu. To je jádro mé parurézy
. Howgh
Sinuhet: Největší stres z parurezy jednoznacne pri cestovani
. Konkretne cesty autem jsou fakt des. Kdyz se zastavi kvuli potrebe tak je skoro nemozne se vymocit neb ostatni cekaji a cekaji....
. No jsem schopen se vycurat kdyz se dostatecne schovam v lese a kdyz si drepnu tak aj ve stresu. To drepnuti pomuze protoze ty sily se jinak rozprostrou, muzete tlacit a pritom se i uvolint
. Ale kdyz se vam chce i trochu na velkou tak je to nekdy nesnadne. Do prcic co s tim delat, nemate nejakou dobrou metodu? Kdyz cestuju se znamyma kteri o tom vedi tak se to jeste da ale s nejakym cizim...preci nebudu kazdemu rikat ze se nemuzu vychcat kdyz na me ceka. To uz si rovnou muzu udelat tricko s napisem: Nemuzu curat kdyz o tom vite a chodit s nim po ulici. Nebo ze bych si to fakt udelal?
miro95: Najviac mi vadi to ze byvam so spolubyvajucim v jednoizbovom byte kde je pocut takmer vsetko, on ked ide na zachod tak moci tak ze ho isto pocuju az susedia, ja ked sa chcem vycikat tak to hram na to ze idem na velku, teda najcastejsie rano, potom cez den mam s tym velky problem, najradsej som ked spi, nanestastie uz nefajci takze nechodi na balkon. Casovy stres ma obmedzuje asi najviac, tak ako povedal Petr, rozmyslam len nad tym ze uz som tu dlhsie ako to trva normalne, ktovie co si uz myslia.. Je to dost na.. Nechcem s tym zit, ale co mam robit...
Petr: Pro me je nejhorsi 'casovy' stres, pokud nekdo vi ze jsem na zachode, tak mi v hlave naskoci myslenka ze moceni trva kratky casovy usek coz u me vyvola paniku ze musim zacit rychle mocit no a tim se totalne zablokuju.
Werf: U mě paradoxně posiluje parurézu to, že o ní lidi nevědí. Pokud dotyčné znám, důvběřuju jim a/nebo jsem jim o tom (jen tak mimochodem) už řekl, tak s nimi nemám problém.
Martin: Největší strašák je pro mě cestování a přeplněné obetonované benzínky, kde se nedá nikam zalést a utéct, či centra měst a jiné akce a místa kde je veliká koncentrace lidí a nemožnost útěku. Značně nepříjemné jsou také schůzky s přáteli, kteří o tomto problému vědí, člověk se neubrání špatné náladě a pocitu méněcenosti. Dalším a to zásadním problémem jsou schůzky s ženami, zde se tyto obtíže velice stupňují a je třeba odcházet do velkého soukromí. Zkrátka je třeba dopředu plánovat kam se člověk vydá a to je velice nepřizpůsobivé a omezující.
Huntik: Sinuhet: Ne hlavne nikam nejezdit, ale zkus stim zacit neco delat - treba nejaky psycholog a ani urolog by nebyl na skodu
marek: co mi najviac vadí.to ze na mna niekto pozerá pri tom ked mocim. su to hlavne ludia, ktorí ma poznajú, spolupracovníci a tak.ale aj keby to bol niekto úplne cudzí tak sa vedla neho nevymocím.a s tým mi zacala fobia z cestovania.hlavne vtedy ked nemam 100 percentnu istotu, ze sa budem mat kde vymocit.ale tak , ze na mna nikto nepozerá.
Sinuhet: Největší strach mám z toho že se nevymočím - a skutečně se nevymočím. Přesněji řečeno už hodně dopředu se bojím toho utrpení skoro pořád plného měchýře a neskutečného stresu z močení. Cestování je nejhorší, lepší nikam nejezdit
karake: Ze všeho nejvíc mi vadí když se na mě někdo dívá, resp. i když stojí vedle mě tak sice se nedívá na mě ale má mě v periférním vidění. Vlastně by mi ani tak nevadilo kdyby jen koukal na mě ale vadí mi když vidí jestli močim nebo ne. Takže největší strach mám na pisoárech kde stojí někdo poblíž mě a nebo venku na nějakým výletě nebo tak kde kluci typicky močí v houfu u nějakýho křový.
Huntik: Nejvíce mi vadí přítomnost lidí, kteří mě znají(kamarádi, rodina). Samozřejmě jejich případný postřeh mého nevymočení se, časový stres, ruch lidí... Nejhorší je to při cestování, kdy pro potřebnou úlevu, zmíněný časový stres, fronty na toaletách, popř. zamknuté kabinky, je velmi těžké se pro paruretika vymočit. Při cestování proto trpím lehkými obavami...
Kdy, kde a za jakých okolností jste k paruréze přišli?
Martin: Já to vím naprosto přesně. Přišlo to na střední škole, když jsem se kamarádovi svěřil s nejistotou v sexuální orientaci. Od té doby s tím problémy. Nežiju homosexuálně, ale kluci se mi líbí. Vím to a vždy to věděla i má současná žena. Hrozně mě to omezuje v životě, stejně jako většinu lidí tady, ale snažím se s tím bojovat. Musím říct, že s věkem se to zlepšuje, člověk si uvědomí, že jsou důležitější věci, než jestli někdo přemýšlí, proč tak dlouho civím u toho pisoáru. Úspěchy jsou střídavé. Někdy to jde bez problémů, někdy to prostě nejde. Opravdu záleží na náladě a okolnostech. Nejlepší jsou anonymní záchody ve velkých obchodních centrech, nejhorší ty malé v práci, kam chodí všichni kolegové. Dost mi pomáhá i vzít si sluchátka a pustit si hudbu, člověka pak tolik nevnímá dění okolo.
Di:: Ať přemejšlim jak přemejšlim nenapadá mě žádnej důvod proč sem k paruréze přišla. Přišla neim kdy, neim vodkaď, ale snad někdy třeba vodejde.....
Bára: Začalo to v 15-ti ve škole, ale bylo to je z nějkýho rozrušení, časem to přešlo porotže pak přišly letní prázdniny a byla jem free. v září se mi paruréza zase vrátila tentokrát už horší fáze.
dalino: Pokiaľ sa dobre pamätám tak prvé ťažkjosti sa prejavili už na základnej škole, avšak riešil som to takým postupom že v prípade potreby močenia som chodil vždy len cez vyučovaciu hodinu, inak som mal smolu, o to trápnejšie to bolo na strednej
ondra: Nejdřív jsem si myslel, že žádný takový 'iniciační' zážitek z dětství, jaké si tady čtu od vás, nemám. Ale ejhle - na něco jsem si vzpomněl. Když mi bylo cca 5 let, byl jsem kvůli něčemu v nemocnici, kde mě v noci vzbudila taková tlustá a ošklivá
sestra, ze které jsem měl trochu strach, a řekla, že se musím kvůli nějakému vyšetření vyčůrat do nějaký baňky. A ono to nešlo, byla noc a mně se chtělo hrozně spát. Tak jsem tam stál a nešlo to, asi se mi ani nechtělo. Pak mi pustila vodu z kohoutku, aby to jako šlo líp, ale stejně to nešlo a co si pamatuju, tak mě tam mučila asi hodinu. Takže tak. Díky, pani, moc jste mi pomohla
... No a co si pamatuju, tak přeplněným záchodům jsem se začal vyhýbat asi na konci základky a pak hlavně na střední. Tam jsem to dělal tak, že na záchod jsem chodil zásadně na konci přestávky těsně před zvoněním na hodinu...
Wingmann: Nevím u mě se to objevilo, akolo 15teho roku života, asi před třemi měsíci sem byl OK sice sem nemohl močit když byl někdo přítomen, ale když sem byl sám, mohl jsem močit kdekoliv, po tom co jsem šel na záchod a kamarád řekl že jde semnou a já najednou nemohl močit (trauma) jsem na začátku mohu močit jen doma a to sám v tichu, nebo někde v přírodě kde nejsem vidět. Je mi 17 a tenhle problém mě upřímně se** a dost omezuje a příde mi, že po každém "selhání" je to horší a horší. Opravdu uvažuji o nějaké léčbě, protože rád cestuji.
Sinuhet: Taky si nevzpomínám kdy to přesně začalo. Vím že jsem tenhle problém neměl, a pak měl. Zničehonic. Je to tak 8,9 let zpátky co to začalo snažil jsem se toho zbavit ale nikdy se mi to nepodařilo, částečné zlepšení byly ale nijak velké.
Petr: Omlouvam se , trochu jsem se rozepsal a vlastne i odklonil od tematu
Petr: Uz si nevzpominami odkdy a proc jsem zacal mit problem s mocenim. Pripada mi ze jsem se s tim uz narodil. Uz ve skolce jsem zadrzoval moceni a cekal s tim az na doma. Vse samozrejme pokracovalo ve skole, naucil jsem se kontrolovat spotrebu tekutin tak abych nemel potrebu mocit ve skole. Nejhorsi je ze mam problem mocit i doma. Zachod je bohuzel naproti loznici rodicu, tudiz byl pro me kazdodenni stres jak se vymocit pred spanim, resil jsem to mocenim ve sprse. Pokud jsem mel potrebu behem noci tak jsem mel smulu a musel to vydrzet az do rana, nemohl jsem jit na zachod nebot vim ze mamka ma lehke spani a vzdy se probudi pokud jde nekdo na zachod. Diky bohu jsem pozdeji prisel na jedno reseni ktere vyuzivam dodnes pokud spim doma. S postupem casu jak jsem zacal chodit s kamaradama po hospodach a kde samozrejme nejde dodrzet pitny rezim( posledni tekutina pred spanim v 6
) jsem se zacal vymlouvat na to ze bych se rad poradne vyspal( mame kuchyn vedle pokoje kde jsem spal a mamka ma ve zvyku vstavat brzy rano cili me vetsinou probudila). Zacal jsem chodit spat k tatovi do kancelare ktera je v prizemi a nastesti je je zde jeste jedna toaleta kterou muzu v pripade potreby vyuzit.
Werf: Když jsem byl malý, tak jsem měl problémy s chozením na velkou (obojího charakteru), protože mám od přírody nějak širší tlusté střevo. Když jsem povyrostl a získal fyzickou sílu, tak problém zmizel, ale je možné, že následky (zážitky ze školky, opakovaný pobyt v nemocnici a nepříjemnosti s tím spojené...) se nějak přetransformovaly v parurézu.
Martin: Pamatuju jen tak matně, že do mě někdo na prvním stupni na základní škole strčil, když jsem močil a od té doby jsem se začal vyhýbat kolektivnímu močení. Moje obtíže nebyly až tolik zásadní až do 17tého roku, kdy jsem propadl chorobnému hráčství počítačových her a úplně se izoloval. Když jsem se z tohoto období probral, a začal opět chodit mezi lidi zjistil jsem jak velký problém toto je a obtíže se ještě zhoršily. (Nyní se snažím bojovat a o samoléčbu a musím říct že tato stránka mi pomohla snad nejvíce díky za ní.
)
invisible: Na úplný začátek si asi také nevzpomenu...ale pravděpodobně to bylo tím,že jsem od první do čtvrté třídy chodil do třídy se samými holkami!!A jelikož jsem chodil do školy na vesnici,kde byli pouze dvě třídy,naše výuka se překrývala velice často s jejich přestávkami a tudíž jsem chodil na WC pouze sám.Na druhý stupeň jsem přešel do velké školy do města a tam vznikl tento problém...
marek: ja som k parureze prisiel asi nejak postupne, nepamatam si, ze by to bol nejakou konkretnym neprijemnym zazitkom.len si pamatam , ze cez strednu skolu som mocenie ako problem nevnimal, proste som to nemusel riesit ako teraz, bola to pre mna prirodzena vec.az potom mi to postupne zacalo vadit pri cestovani.ked vsetci vysli z busu, tak som to skusal, ale neslo to.neviem preco
Dom: U mě to začalo na záchodech v hospodě, když jsem šel močit a něco co bylo podobné bezdomovci se postavilo vedle me k pisoáru a prostě civěl. Mě bylo 11 tak jsem mu ic neřekl a když tak chvilku koukal tak jsem ani nedokončil močení a šel jsem pryč a to bylo vlastně naposledy kdy jsem se na veřejném WC vymočil do pisoáru. Od té doby používám zásadně kabinky.
krakrkre: Opravdu si nevzpomínám, kdy to bylo poprvé. Pravděpodobně se to u mě vyvijelo dlouhodobě. Na základní škole jsme se na záchodech kolikrát strkali a parkrát do mě strčili tak nečekaně že jsem se pomočil. Začal jsem na WC chodit sám a přibližně od 2-3. třídy to začalo.
Huntik: Úplně přesně si už na začátek nepamatuji. Mlhavě si vybavuji, že mi Paruréza nejspíše začala kolem pěti let, řekl bych že to bylo při cestě do Krkonoš. Situace byla velmi nepříjemná, chtělo se mi moc na záchod, ale nebylo kde zastavit. K tomu se přidalo velmi "příjemné" pošťuchování s bratrem a málo času, protože jsme měli velké zpoždění. Auto zastavilo, bylo to hlavně kvůli mně a já věděl, že musím pohnout. No a v tomto stresu to najednou nešlo, bratrův posměšek tomu ještě pomohl a zkušenost s názvem paruréza se mi zaryla hluboko do paměti. A jak to bylo u vás?
